Dohled EU nad obchodem s KLDR, Irákem, Pákistánem a dalšími

Evropská unie je z hlediska jejího vnitřního fungování silně liberálním uskupením. Tato teze se projevuje v celé řadě oblastí, které spadají do tzv. 1. pilíře politik Evropské unie. Jsou jimi např. politika sociální, ekonomická či spotřebitelská.

Pro běžného člověka je však liberalismus fungování EU nejsnáze zaznamenatelný v rámci volného pohybu osob, služeb, zboží a kapitálu (tzv. Schengenský prostor). Kupříkladu byly odstraněny hraniční kontroly nebo omezena cla. EU na jejím území ve vztahu k vlastním občanům tak přistoupila k modelu co nejvolnějšímu a nejsvobodnějšímu, s minimem kontrol.

Pravidlem však zůstává, že čím volnější jsou vztahy vnitrounijní, tím více EU dbá na ochranu své vnější hranice. Obzvláště pak při styku s tzv. 3. zeměmi. Mezi tyto země řadíme takové státy, které nejsou členy EU. Z tohoto pravidla však existují výjimky, jako například Švýcarsko, které sice členským státem není, ale skrze tzv. bilaterální smlouvy má s EU vyjednané zvláštní postavení.

Pro ochranu svého území EU koná jak fakticky (např. vojenská ochrana hranic při současné migrační krizi), tak skrze přijímání legislativních opatření. Pro tuto oblast si EU vytyčila tzv. 2 pilíř zabývající se společnou zahraniční a bezpečnostní politikou.

V souladu se zmíněným 2. pilířem Evropská komise představila seznam 23 zemí se strategickými nedostatky pro boj proti praní špinavých peněz a financování terorismu.  Na tento seznam se příslušné země dostaly, jednak pokud s EU přímo ekonomicky spolupracují, či jejich finanční aktivity mají na EU (ne)přímo vliv. Důležitým ukazatelem byla také vnitropolitická situace v dané zemi.

Na seznam tak byly umístěny tyto země:  Afghánistán, Americká Samoa, Americké Panenské ostrovy, Bahamy, Botswana, KLDR, Etiopie, Ghana, Guam, Irák, Írán, Jemen, Libye, Nigérie, Pákistán, Panama, Portoriko, Samoa, Saudská Arábie, Srí Lanka, Trinidad a Tobago, Tunisko.

A jaké jsou praktické dopady zařazení výše zmíněných států na seznam rizikových jurisdikcí pro residenta EU? Pro běžného člověka minimální, prakticky zanedbatelné. Pro společnosti působící i za hranicemi EU však podstatné.

V případě obchodního styku se subjektem z takové země budou na „domácí“ společnost kladeny daleko větší nároky pro zabezpečení nezávadnosti dané transakce. V praxi to pak bude mimo jiné vypadat tak, že při konkrétní obchodní transakci bude společnost se sídlem na území EU klást zvýšené požadavky na to, aby protistrana jasně a přesvědčivě prokázala původ peněžních prostředků, které jsou předmětem transakce. Pokud vnitrounijní společnost pojme podezření, že protistrana nabyla finanční prostředky v rozporu se zákonem, či se je touto cestou snaží zlegalizovat, bude postupovat v souladu s povinnostmi, které ji ukládá tzv. AML směrnice. To bude například pozdržení dané transakce do doby jejího vysvětlení, ohlášení takové transakce či její úplně zamítnutí.

V praxi tak zhotovení zmíněného seznamu rizikových jurisdikcí postihne především finanční instituce, které budou muset přijmout zvýšená opatření pro legální obchod právě s těmito zeměmi.

Se zvýšeným napětím především na území tzv. blízkého východu stoupají tendence EU na ochranu svého území. Ze skutečnosti zhotovení seznamu rizikových jurisdikcí samozřejmě nevyplývá, že každá transakce směřující z takovéto země bude pochybná. Praxe bude spíš opačná. Zavedená opatření však mají za cíl minimalizovat podporu nelegálních aktivit či financování terorismu. Dá se tak očekávat, že EU bude seznam nadále průběžně aktualizovat a přijímat řadu dalších přeshraničních opatření.